NOVINKY

Protože se jaro hned od začátku ukázalo v celé své kráse, vrhla se panička do kultivace zahrádky. A já jsem jí samozřejmě musel při všem asistovat. Takže jsem nosil kladívka, motyčky, hrábě. Srovnával jsem krtince, chtěl jsem vypudit i krtky, ale to mi nedovolila. O víkendu jsme dělali oheň, tak jsem pomáhal nosit dříví z lesa. Jen mi do toho pořád povídali...že prý to mám nosit k ohništi...ale já si ty donesené klacky musím nejdřív prohlédnout přeci - nejlépe uprostřed zahrady. Ale po práci se chodíme vycachtat do rybníka, tak tam vždycky proženu kachny.

Včera jsme si udělali malý výlet do Národního parku České Švýcarsko. Dojeli jsme do Mezní Louky a odsud vyrazili po červené k loupežnickému skalnímu hradu Šaunštejn. Cestou jsme si prohlédli i Malou Pravčickou bránu a pak úzkými cestičkami podél skal dorazili k hradu. Jenomže na něj vedl doslova žebřík, a takový horolezec ještě nejsem, takže jsme si hrad prohlédli jen zespoda. Zpátky do Mezní Louky jsme vyrazili po žluté, která bohužel ke konci vedla po silnici. Ale i tak bylo v parku krásně.

Dopoledne v neděli 18. března jsme nasedli (abych byl upřímný - byl jsem vynesen - do motoráčku se mi nechtělo) do vlaku směr Česká Kamenice a vystoupili ve Mlýnech. Po zelené jsme pomalu stoupali na kopec Javor a pak sešli ke Křížovému Buku. Užíval jsem si časté potůčky a dokonce ještě zbytky sněhu. Od Křížového Buku jsme nabrali směr Zlatý vrch, to nám přes cestu přeběhli dva krásní jeleni. Panička byla ráda, že jsem se za nimi nevydal, moc mě chválila. Ale přeci se za nimi nebudu honit, když jsou tak velcí a my máme ještě kus cesty před sebou, že jo? .

Ze Zlatého vrchu, kde jsou čedičové sloupce až 30 metrů vysoké, jsme ťapkali na Studenec, pořádný to kopec. Panička vylezla až na rozhlednu, já jsem brečel přivázaný dole. Pak už jsme jenom sešli dolů do Lísky, cestou jsme ještě potkali stádo vysoké, tak jsem zase pozorně pozoroval, kam utíkali. Autobusem (tam už jsem nastoupil sám) jsme se svezli do Děčína a zbytek dne odpočívali.

Panička celou dobu fotila jak divá, pořád jsem musel pózovat: před touto skálou, u tohoto stromu, na téhle kupce sena. Tak se můžete podívat jaký je ze mně manekýn.

Včera bylo opět krásné slunečné počasí a tak panička z ničeho nic rozhodla, že se vydáme prozkoumat lesy za Loubím. V podrobných mapách našla neznačenou cestu, která vede z Podskalí (asi kilometr za Loubím směrem ke Hřensku) pěkně po vrstevnici pod skalami až k Belvederu. Sice jsme neměli v plánu dojít až tam, ale podařilo se nám přejít odbočku, tak se z průměrné procházky vyklubal slušný asi 15-tikilometrový výlet. Ale mě to vůbec nevadilo, na 10. kilometru jsem se zchladil ve velké louži a po zbytek cesty jsem paničku provokoval ke hrám. Ale moc se jí nechtělo - taky se měla v té bájo louži osvěžit:-)

Včera jsem se spoustou dalších kamarádů dvounožců i čtyřnožců vypravili do Hřenska. Zde dobrovolní hasiči pořádali již 34. ročník pochodu Okolím jarního Hřenska. Museli jsme projít několika kontrolními stanovišti, páníčky na cestě čekalo voňavé překvapení - polní kuchyně s gulášem, opečeným buřtem a pěnivým mokem, já jsem dostal akorát vodu:-(. Vystoupali jsme až pod Pravčickou bránu, prošli všechny vyhlídky a po pěti hodinách dorazili zpět do Hřenska.

Je to už 14 dní, co jsme opět vyrazili na malý výlet. Tentokrát jsme autobusem dojeli až do Labské Stráně, podívali se na oblíbenou vyhlídku Belveder a opět přes Růžovou vyhlídku razili zpátky do Děčína. Paničce se podařilo pár rozmazaných fotek, lítal jsem jako drak:-).

Před týdnem v neděli 5. února jsme se vydali na další výlet. Zase jsme razili do kopců, tentokrát na Bukovou horu. Cesta byla docela zajímavá - šplhali jsme do kopců, přes ledové cesty, pod spadlými stromy, můžete se podívat.

Dneska slavíme s ostatními A-sourozenci svůj první rok. S paničkou jim přejeme spoustu krásných dalších let a ať z nás jsou parádní dospěláci:-)

A teď Vám povím, kde jsme byli v pondělí 30. To jsme vyrazili na místní turistickou dominantu - stolovou horu Sněžník. Sice skoro pořád do kopce, ale ta spousta sněhu za to stála.

A po dnešku už poznám, kdy je skutečně tuhá zima...když paničce zmrznou pamlsky v kapse:-)

Ve čtvrtek 26. ledna jsme vyrazili na další menší výlet. Autobus nás opět zavezl do Bynovce. Ale tentokrát jsme šli celou cestu zpátky po zelené. Ta vede kolem skalního městečka se skalním oknem - Slunečná brána. Skutečně dělalo čest svému jménu, i když okolní stromy ho už trochu zastiňují. Vylezli jsme do okna, protáli se myší dírou a pokračovali dál k Děčínu.

Včera 18. ledna se udělalo krásně slunečno, tak jsme vyrazili na menší výlet kousek za (a nad) Děčín. Autobusem jsme se svezli do Bynovce a odtud jsme ťapkali zpátky do města. Tak jsem si poprvé užil pořádnou nadílku sněhu. Na polích hned u vesnice ho bylo habaděj (tedy oproti Děčínu). Pak jsme šli lesem po zelené a červené až k Růžové vyhlídce, kde je krásný výhled na kaňon Labe. Tam mě panička chtěla vyblejsknout, ale mě se vůbec na vyhlídku nechtělo, chtěl jsem si radši zahrát na honěnou. A když to nevyšlo, tak jsem aspoň škubal větve borovice. Pak jsme dál pokračovali po červené a čím dál tím mokřejším sněhu až do Děčína. Na závěr jsme ještě potkali kámoše dobrmana, kterého jsem z posledních sil prohnal po lese.

V sobotu 7. ledna se konala další procházka se štěňátky z naší bývalé školky. Opět se nás tam sešlo velká spousta nás čtyřnohých a ještě větší spousta dvounohých. Bohužel nám moc nepřálo počasí, tak jsme trasu trochu zkrátili. To je taky důvod, proč panička ani nevytáhla foťák. Nejdřív totiž poprchávalo, pak pršelo, pak pršelo se sněhem a ke konci pěkně sněžilo.

Po hodinovém řádění v lese jsme se tedy přesunuli do tělocvičny. Zde se konala přednáška paní Petry Müllers, která se již 10 let věnuje výcviku psů, zajímá se o jejich problematické chování, a v současnosti se nejvíce věnuje výcviku záchranářských psů v brigádě HRH RHS. Takže jsme se dozvěděli, jak můžeme řešit problémy s přivoláním, s ničením věcí, když je pejsek o samotě doma, jak si hrát se štěnětem, aby nás nekousalo nebo jak se chovat k vlastnímu psu, když potkáme jiného, se kterým se nesnáší. Na závěr nám pověděla něco o mantrailingu, který se stává na západě velmi oblíbeným. Při mantrailingu pes dostane pach osoby a má ji vyhledat. Avšak nemusí se striktně držet stopy, protože důraz se klade na rychlost. Takto cvičení pri se využívají zejména při hledání pohřešovaných osob. Není výjimkou, že pes sleduje tři dny starou stopu přes rušné ulice města.

Pár fotografií z procházky a přednášky si můžete prohlédnout na stránkách školky.

Nejdřív vám musím povědět o Vánocích. Ty jsem si náramně užil. Byli jsme společně s celou paniččinou rodinou. Nejdřív jsme si dali procházku a pak jsem dohlížel na přípravu večeře. Já vám měl takovou radost mezi tolika lidma, že jsem se pořád kroutil a vrtěl a v nestřeženou chvíli olizoval koho šlo. Občas se jim podařilo mě na dvě minutky uložit pod stůl, ale pak zase někdo přišel a já ho přeci musel znova přivítat (po dvacátý:-). K večeři jsem dostal velký žužlátko, tak jsem jim tu jejich ani nezáviděl. Pak jsme se přesunuli ke svítícímu stromečku (kdo to kdy viděl?) a hromadě zajímavých zabalených věcí. A najednou panička ukazovala na tu hromadu a "Přines!". Tak jsem ji podrobně prozkoumal, vybral zabalenou flašku, přitáh ji doprostřed obýváku. A protože jsem hrozně zvědavej, tak jsem ji hned začal rozbalovat, chtěl jsem ji i otevřít, ale to už mi nedovolili. Pak jsem vybral nějakou dárkovou tašku, zase si ji dotáh doprostřed a pěkně ji prozkoumal. No co budu povídat, měl jsem práce nad hlavu. Snad budou fotečky, tak uvidíte.

Silvestr už tak veselý nebyl, ale nestrávil jsem ho přímo ve městě, takže mě tolik neznervózňovaly rachejtle a dělobuchy.

A v úterý se konečně udělalo trochu hezky, tak mě panička vzala na malý výlet ke Sněžníku. Sice tam nebyl sníh, ale i tak to tam bylo zajímavé - prostě jiné lesy, kde jsem ještě nebyl. A dokonce ani panička nezapomněla na foťák, tak jsem jí v 11 měsících trochu zapózoval.